Mimina

12,5 týdne, 3 měsíce, 1/4 roku. Tak přesně tak dlouho a zároveň tak krátce je s námi doma Mareček. Oslavili jsme to mimo jiné návštěvou dětské doktorky a dvojitým očkováním.

14. 5.

Den před „výročím“ jsme byli povoláni na pravidelnou prohlídku k dětské lékařce. Probíhala celkem standardně: zvážit (6 310 g, cvalda jeden), změřit (63 cm, aha, tak tím se vysvětlila ta váha), počůrat maminku i sestřičku a hurá ukázat se paní doktorce. Paní doktorka zkontroluje žlázky v podpaží, poslechne srdíčko, plíce, průdušky, zkontroluje očička, ouška a nosánek. Pak ještě kontrola držení hlavičky v poloze na bříšku, na to jsme obzvláště pyšní, trénujeme od 6. týdne! A jedno nové číslo speciálně pro paní doktorku, překulení se na zádíčka, to ani maminka ještě neviděla! A máme to za sebou. Nebo ne?

Co to ta sestra vytahuje z vitrínky? K čemu ta jehla? A sakra, čeká nás první dávka povinného očkování, tzv. hexavakcína. Brouček dostane ve třech dávkách po měsíci do tělíčka rovnou 6 nemocí naráz, a to jednu lepší než druhou: záškrt, tetanus, dávivý kašel, žloutenku typu B, dětskou obrnu a haemophilu influenzae.

Zní to děsivě! Ve skutečnosti je vakcína velmi šetrná, obsahuje mnohem méně antigenů než dříve vyráběné očkovací látky, a výskyt reakcí je dnes také podstatně menší než u těch dříve vyráběných. Navíc jsme zažádali o příplatkové očkování proti pneumokokům. První dávku obdržíme zároveň s hexavakcínou. Chuděrka malej, do každého stehýnka dostane jednu injekci.

Teda řeknu vám, že když pláče doma, tak sice nejsem v klidu, ale vím, že ho nic nebolí, že pláče hlady nebo kvůli mokré plence, a to se hned vyřeší.. Ale jak zařval po první injekci, měla jsem pocit, že mi pukne srdce. Poprvé plakal bolestí. Pro nás oba zcela nová a zatraceně nepříjemná situace. Po druhé injekci už jen tak kníknul. Neměl sílu ani dech na další křik, ale držel se statečně. Objímala jsem ho ještě půl hodiny v čekárně, bylo mi asi hůř než jemu.

Zbytek dne jsme sledovali, zda se dostaví obvyklá reakce v podobě zvýšené horečky a rozmrzelosti. Nic z toho se nekonalo, Mareček to přečkal dlouhým a spokojeným spánkem. Je to prostě pašák.

15. 5.

Dnes je ten slavný den. Jedna z babiček se hned ráno ohlásila telefonem, ať uděláme určitě dnes nějakou fotku a ihned ji pošleme, neb zakládá malému albíčko… Tak se asi opravdu slaví první čtvrtrok… Hm, proč ne. Nákup vhodných dárků zatím nějak nezvládáme, nakupujeme spíš pro sebe. Znáte to: tatínkové zkoumají motorky a vozítka všeho druhu od chvíle, kdy se ukáže, že to bude kluk. Jasno mají hned i ve výběru autodráhy, autíček na ovládání a stavebnic všech druhů.

Náš Marek ještě ani nesedí a už je majitelem bazénku. Přiznávám, trochu jsem ulítla, ale představa, jak v létě trávíme slunečné dny na zahradě a prcek se cachtá ve vodě, mě prostě nadchla ke koupi toho pirátského monstra.

Reakci tatínka, když jsem mu to hrdě ukázala, bych vám přála vidět… Nejdříve shovívavý úsměv, pak úžas, co všechno jsem schopná objevit na trhu, a nakonec zděšení, že jsem schopná to navíc i koupit! Doufám, že alespoň Mareček z toho bude mít radost, i když už mi došlo, že dřív než za rok to nebude. Zatím je mu i ta pirátská čepice moc velká…

A tak vůbec..

Běžný provoz už zvládáme bez větších potíží. Dokonce i posledně zmiňovaný odchod na procházku už nebývá tak dramatický. Domácnost se tak nějak sama udržuje v celkem snesitelném stavu. Mareček se tak nějak sám rozvíjí, prostě pohoda, až mám drobné výčitky…

Internet je plný článků o tom, jak je péče o dítě náročná, matky většinou ztrhané a v depresích. Začíná mi být podezřelé, že máme tak hodné dítko, které své rodiče nedohání k šílenství. Obávám se však, že o to horší bude puberta :o)

Pokročili jsme i ve vnímání okolí, a to nejen lidí, ale i hraček. Mareček miluje hrací deku s hrazdou, zavěsila jsem mu na ní pár barevných kroužků a světlušku Freddie. Už objevil její první funkci – plastové kroužky, které se snaží nacpat do pusinky, tahat za ně vydrží i hodinu a půl. Báječně si u toho zacvičí, máchá ručičkama a nožičkama opravdu neúnavně, vesele u toho žvatlá a bohužel stále i slintá.

Větší problém vidím v jeho nové schopnosti vytáhnout si vědomě dudlík a nahradit ho ručičkou. Je schopný si do té malé pusinky narvat i celou pěstičku a hlasitě ji žužlat. Snad to udržíme pod kontrolou. Prý je horší odnaučovat děti cucat si palec než dudlík.

Tak takhle si žije tříměsíční “chlap”.